Hříšné hry v podkroví

**Kapitola 1: Svázaný a bezmocný**

Podkrovní pokoj byl slabě osvětlený, jen pár svíček vrhalo teplé, mihotavé světlo na staré dřevěné trámy. Lumi ležel na posteli, jeho štíhlé tělo napjaté, zápěstí pevně svázaná měkkým lanem k čelu postele. Jeho modré oči nervózně přejížděly po místnosti, až se zastavily na Monice, která stála u postele s šibalským úsměvem na rtech.

„Tak co, Lumíku, myslíš, že to zvládneš?“ zeptala se Monica, její hlas byl hluboký a provokativní, jako by ho zkoušela. Její mikádo vlasy jí padaly do obličeje, když se naklonila blíže, její plné rty jen kousek od jeho tváře. Byla o pár měsíců starší, ale v tu chvíli se zdála být o roky zkušenější.

„Jsem v pořádku,“ odpověděl Lumi, snaže se znít sebevědomě, i když jeho hlas lehce zadrhával. „Ale proč mě vůbec svazuješ? Co máš za lubem?“

Monica se zasmála, její smích byl jako zvonění, ale měl v sobě temný podtón. „Lubem? Oh, chlapče, ty ještě nevíš, co je zábava. Jen se uvolni, já se o všechno postarám.“ Přejela mu prsty po hrudi, její dotek byl lehký, ale dostatečně pevný, aby v něm vyvolal husí kůži.

„Ty jsi šílená,“ zamumlal Lumi, ale jeho oči ji sledovaly s rostoucím zájmem. Cítil, jak se jeho tělo začíná probírat, jak se v něm mísí nervozita s něčím jiným, něčím horkým a nebezpečným.

„Šílená? Možná. Ale ty to miluješ,“ odpověděla Monica a otočila se k němu zády. Stála teď nad ním, její silueta v přítmí vypadala jako socha – pevná, sebevědomá, neodolatelná. „Víš, Lumíku, někdy musíš přijmout trochu... nečekaného.“

Než mohl odpovědět, Monica se lehce naklonila dopředu a s drzým úsměvem pustila tichý, ale záměrný zvuk. Lumi zůstal chvíli v šoku, než se rozchechtal, i když jeho tváře zčervenaly. „Ty jsi fakt... co to děláš?“

„Jen tě zkouším, jestli máš dost odvahy,“ řekla a otočila se k němu, její oči jiskřily výzvou. „A víš co? Myslím, že ji máš. Podívej, jak jsi už teď celý rozrušený.“ Její pohled sklouzl níže, kde bylo jasné, že Lumiho tělo reaguje na její hru, ať už chtěl nebo ne. Cítil, jak se mu krev valí do tváří – a nejen tam.

„Ty jsi nesnesitelná,“ zašeptal, ale jeho hlas byl chraplavý, plný touhy. Monica se jen usmála a pomalu si na něj sedla, její váha na jeho břiše byla překvapivě těžká, až z něj vyrazil tichý výdech. Byla těžší, než vypadala, a ten pocit, jak ho přitlačila k posteli, ho paradoxně ještě víc rozpaloval.

„A ty jsi můj, aspoň na chvíli,“ zašeptala Monica, její rty teď jen milimetry od jeho ucha. „Tak co, Lumíku, chceš pokračovat, nebo mám přestat?“ Její ruka sklouzla níže, zastavila se těsně nad místem, kde ho touha pálila nejvíc.

Lumi polkl, jeho dech byl rychlý, tělo napjaté jako struna. „Nepřestávej,“ zašeptal, a věděl, že už není cesty zpět.